Přeskočit na obsah

Jindřich III. Černý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jindřich III. Černý
Narození28. října 1016
Bavorsko
Úmrtí5. října 1056 (ve věku 39 let)
Bodfeld
Příčina úmrtítuberkulóza
Místo pohřbeníKatedrála Panny Marie a svatého Štěpána ve Špýru
Povoláníaristokrat, císař a spisovatel
ChoťGunhilda Dánská (od 1036)[1]
Anežka z Poitou (od 1043)[1]
DětiBeatrix Švábská[2]
Adelheid Švábská
Jindřich IV.[3]
Konrád II. Bavorský[2]
Judita Marie Švábská[2]
Matylda Švábská[2]
RodičeKonrád II. Sálský a Gisela Švábská
RodSálci
PříbuzníMatylda Franská, Arnošt II. Švábský, Liudolf Fríský a Heřman IV. Švábský (sourozenci)
Vilém VIII. Akvitánský (švagr)
Vilém VII. Akvitánský (švagr)
Funkcebavorský vévoda (1027–1042)
švábský vévoda (1038–1045)
císař Svaté říše římské (1046–1056)
PodpisJindřich III. Černý – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jindřich III. pro snědé zabarvení pokožky nazývaný Černý – německy der Schwarze (28. října 1017 – 5. října 1056 Bodenfelde nebo Goslar) byl v letech 1039–1056 německým králem a později také římským císařem (korunovace v Římě proběhla o Vánocích 1046). Byl synem císaře Konráda II. ze sálské (franské) dynastie a Gisely Švábské. Otec ho již v jedenácti letech (roku 1028) nechal zvolit a v Cáchách korunovat německým králem. Kromě toho mu udělil titul vévody bavorského (1027), švábského (1039) a korutanského (1039). Bojoval s českým knížetem Břetislavem I., který ho porazil roku 1040 v bitvě u Brůdku.

Panovník a říšská církev

[editovat | editovat zdroj]
Konrád II. se synem Jindřichem (románská vitráž ze štrasburské katedrály)

Jindřich III. byl posledním císařem, který pevně ovládal nejenom říšskou církevní hierarchii, ale přímo papežskou kurii. Z jeho vůle se stali papeži duchovní německého původu, kteří mu pak garantovali vliv na kurii, a zároveň zamezili tomu, aby o jejích záležitostech rozhodovala italská šlechta jako dosud. V říši se Jindřich III. zřekl zisků, jež měla dosud z obsazování duchovních postů královská pokladna, a církevní hodnostáře vybíral podle jejich schopností a důstojnosti. Vyžadoval po nich, aby se stali věrnými královskými leníky a služebníky, zvláště když se nemohl opřít o vysokou šlechtu, která se vzpouzela upevňování královské moci. Osobně byl pokorným a snad i vroucně věřícím křesťanem. Byl přesvědčeným zastáncem clunyjského hnutí – stejně jako jeho druhá manželka Anežka z Poitou – a úsilí směřujícího k prosazení Božího příměří (treuga Dei). Ve shodě s papežem podporoval snahy o vnitřní reformu církve, aniž si uvědomoval, že jejich logickým vyústěním bude emancipace církve z dosahu světské moci, což se později vymstilo jeho nástupci Jindřichu IV.

Čechy a střední Evropa v Jindřichově politice

[editovat | editovat zdroj]

Třebaže měl Jindřich III. velký zájem o ovládnutí Itálie, dával zde přednost diplomatickému jednání před přímými vojenskými zásahy. Na druhé straně se nerozpakoval zasáhnout vojensky v zemích východních sousedů říše, Čechách, Uhrách a Polsku, kde se cítil být oprávněn vměšovat se do vnitřních poměrů.

V době, kdy se Jindřich ujal vlády, dosáhl český kníže Břetislav I. významného úspěchu v Polsku. Využil totiž zdejšího povstání a je provázejících zmatků k tomu, aby v roce 1039 uspořádal válečnou výpravu s cílem získat ostatky sv. Vojtěcha, uložené v Hnězdně, a přenést je do Prahy. Zamýšlel podpořit tímto způsobem žádost adresovanou papežské kurii o zřízení samostatné arcidiecéze v Čechách. Celkem bez odporu dobyl Slezsko a v sídelním Hnězdně se zmocnil vedle relikvií také ohromné kořisti. Takový vzestup moci sousedního panovníka, navíc svého vazala, nemohl mladý Jindřich III. připustit stejně jako povznesení Čech zřízením arcibiskupství nebo dokonce povýšením na království. Poslal do Polska vyhnaného piastovského knížete Kazimíra I. s oddílem svých bojovníků a zároveň žádal na Břetislavovi, aby vrátil polskou kořist a aby se jeho vojáci stáhli ze Slezska. Tímto ultimátem se snažil vyprovokovat knížete k boji, na nějž se dobře připravil.

Pečeť císaře Jindřicha III.

Roku 1040 vytáhl Jindřich III. s říšským vojskem do Čech. Byla to již jeho druhá česká výprava (poprvé sem přitáhl z vůle svého otce roku 1033 a porazil knížete Oldřicha). Nyní postupovala Jindřichova vojska ve dvou proudech, menší skupina postupovala ze severu na Bílinu, větší skupina, vedená samotným králem, pak z jihozápadu na Domažlice. Tato hlavní část armády byla ovšem poražena v bitvě u vsi Brůdek a král musel uznat daný stav. Břetislav mu nabídl, že s ním bude jednat osobně, ale král se toužil pomstít za vojenskou porážku. V následujícím roce se vyhnul pohraničním zásekům, pronikl celkem bez problémů do nitra země a oblehl Břetislava na Pražském hradě.

Když se ukázalo, že biskup Šebíř i mnozí velmoži jsou přístupni kompromisům, kníže se Jindřichu III. podrobil, aby zabránil dalšímu pustošení své země. Poté se Břetislav I. dostavil na říšský sněm do Řezna, kde byla přítomna přední knížata. Pokořený a bosý prý kráčel k Jindřichově trůnu, aby se vzdal vlády a na kolenou prosil o odpuštění. Král ho pak překvapivě vzal na milost a udělil mu v léno Čechy i dvě další území (soudí se, že šlo o slezské Vratislavsko a Hlohovsko). Tak skoncoval s Břetislavovým pokusem prosadit se ve střední Evropě jako mocný a na říši nezávislý vládce.

„ ... ti, kdo spravují práva, neřídí se právy, protože právo, jak se obecně říká, má nos z vosku a král má ruku železnou a dlouhou, aby ji mohl vztahovat na co mu libo... “
— Jindřich III.[4]

Jindřich III. usiloval o rovnováhu politických sil v tomto prostoru, proto pomohl Kazimírovi I. obnovit rozvrácený polský stát a konsolidovat panovnickou moc. Český kníže ztratil možnost pořádat výboje na polské území, novou příležitost k expanzi do sousedství českého státu však získal, když Jindřich III. uspořádal v letech 1042–1044 tři tažení do Uher, kde vypukly boje o trůn. Zřejmě proto vzbudily uherské výpravy, zvláště ta první v roce 1042, v Čechách velký zájem.

Jindřich III. zemřel v poměrně mladém věku, krátce poté, co se navrátil z druhé italské výpravy. Jeho ostatky byly uloženy v nově vybudovaném okázalém chrámu ve Špýru, který si sálští králové zvolili za místo posledního odpočinku.

Manželky a potomstvo

[editovat | editovat zdroj]

1. 1036 – Gunhilda Dánská († 1038) – dcera Knuta I. Velikého a Emmy Normandské

2. 1043 – Anežka z Poitou – dcera akvitánského vévody Viléma V. a Anežky Burgundské

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Jindřich ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Dostupné online. [cit. 2020-08-07].
  2. ↑ a b c d Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  3. ↑ Union List of Artist Names. 4. listopadu 2016. Dostupné online. [cit. 2021-05-21].
  4. ↑ MUNDY, John Hine. Evropa vrcholného středověku 1150-1300. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-927-0. S. 250. Dále jen Evropa vrcholného středověku. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BROOKE, Christopher. Evropa středověku v letech 962-1154. Praha: Vyšehrad, 2006. 480 s. ISBN 80-7021-831-2. 
  • LAUDAGE, Johannes. Die Salier : das erste deutsche Königshaus. 2. vyd. München: Verlag C. H. Beck, 2008. 128 s. ISBN 978-3-406-53597-0. (německy) 
  • RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6. 
  • SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy) 
  • SCHNITH, Karl Rudolf, a kol. Mittelalterliche Herrscher in Lebensbildern : von den Karolingern zu den Staufern. Graz ; Wien ; Köln: Verlag Styria, 1990. 388 s. ISBN 3-222-11973-2. (německy) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jindřich_III._Černý&oldid=23516853“